Větve jako vrba, listy jako olivovník, květy jako z japonského svitku. 'Hakuhan Kujaku' je nejneobvyklejší kamélie, jakou kdy uvidíte – převislé výhony, úzké lístky a karmínově červené květy s nepravidelnými bílými skvrnami, díky nimž si vysloužila jméno „bíle skvrnitý páv".
Tahle unikátní kultivarová forma kamélie japonské se vymyká všemu, co od kamélií čekáte. Místo kompaktního keře s lesklými oválnými listy zde najdete elegantně rozloženou rostlinu s tenkými, převislými větvemi a úzkými listy připomínajícími spíše vrbu nebo olivovník. Když na konci zimy a v předjaří rozkvete, na obloukovitě skloněných výhonech se otevřou polonaplněné karmínové květy nepravidelně zdobené bílými skvrnami – v japonštině „hakuhan" znamená „bílá skvrna" a „kujaku" znamená „páv". Charakteristický rys, který 'Hakuhan Kujaku' odlišuje od všech ostatních kamélií: květy nikdy nesměřují vzhůru, ale visí směrem dolů jako úzké, mírně otevřené nálevky – odtud i japonský termín „rengezaki", lotosovité kvetení.
Historie
'Hakuhan Kujaku' není žádné novošlechtění – je to klasický starý japonský kultivar s doloženým původem. Mateřská odrůda 'Kujaku' pochází z prefektury Aiči, z oblasti Mikawa, kde ji v roce 1962 v jedné soukromé zahradě objevil sběratel Takacu Giičiró; pojmenovala ji následně tradiční školka Kató Sóju. 'Hakuhan Kujaku' je poprvé popsaným v zásadní japonské monografii Camellia Cultivars of Japan (Tuyama, 1966) a od té doby uváděným ve všech klíčových referenčních dílech o japonských kaméliích – od Andohovy Tsubaki (1971) přes Encyclopedia of Camellias in Colour (1972) až po Nihon no Chinka (1989) a Saišin Nihon Tsubaki Zukan (2010). Patří do skupiny tzv. „peacock" kamélií – sběratelské třídy oceňované v Japonsku pro kaskádovitý habitus a jemnou, asymetrickou krásu. V této skupině najdete i příbuzné kultivary jako 'Šíro-kujaku', 'Hó'ó-kujaku' nebo 'Kujaku-no-mai', ale 'Hakuhan Kujaku' je z nich nejvyhledávanější právě díky efektní červenobílé hře barev.
Pěstování v českých podmínkách
'Hakuhan Kujaku' je v Česku vzácností a u sběratelů, kteří ji vůbec mají, ji najdete téměř výhradně v nádobě. Vlastní zkušenost z Běšin (Pošumaví, ~520 m n. m.) nám ale ukázala, že při správném umístění zvládne podstatně víc, než by se čekalo. Mladá, sotva tříletá rostlina zapěstovaná z řízku u nás letos přežila ve volné půdě teploty kolem −15 °C. Pomrzla z přibližně třiceti procent, ale zbytek koruny dorazil do jara bez úhony a rostlina v dubnu plně rozkvetla – a to bez jakékoliv zimní ochrany navíc. Klíčové bylo stanoviště: shora ji kryl nakloněný bambus, který fungoval jako přirozená stříška proti mrazivému jasnu a sněhové zátěži, a navíc stála celou zimu v hlubokém stínu, takže ji nezasáhlo zrádné únorové slunce, které u kamélií způsobuje úžeh listů a popraskání kůry. Podobnou zkušenost zaznamenali i v německém Luisenparku v Mannheimu, kde dospělý exemplář v nádobě bez poškození přečkal −14 °C.
Pokud tedy uvažujete o výsadbě do volné půdy, vsaďte na chráněné místo s celozimním stínem, ideálně pod korunou stálezeleného nebo poloprůhledného krytu (bambus, jehličnany, vyšší rododendrony) a v severovýchodní nebo severní expozici. Na otevřeném záhonu na slunci ji nikdo nezachrání. Substrát volte výhradně kyselý – nejlépe směs pro rododendrony s vyšším podílem rašeliny a borové kůry. Zalévejte měkkou, dešťovou vodou; tvrdá vápnitá voda kamélii rychle zničí.
Bezpečnější a univerzálnější cesta zůstává pěstování v nádobě s chladným, ale světlým zimovištěm – nevytápěná zimní zahrada, světlá veranda, prosklené schodiště nebo studený skleník s teplotou kolem 3–10 °C. V teple obytných místností kamélie shazuje poupata a trpí. Květy se rozevírají od února do dubna, takže právě při zimování si ji užijete nejvíc.
Velikost a růst
Díky převislému habitu patří 'Hakuhan Kujaku' mezi pomalu rostoucí kamélie – počítejte s ročním přírůstkem zhruba 10–20 cm, výrazně méně než u běžných vzpřímených kultivarů C. japonica. Mladá rostlina si dlouho drží kompaktní, kaskádovitý charakter a v nádobě většinou zůstává mezi 60–120 cm. Po patnácti, dvaceti letech může v ideálních podmínkách dorůst do mohutnějšího keře nebo malého stromku 1,5–2,5 m vysokého a srovnatelně širokého, s elegantně přepadávajícími větvemi. Listy jsou úzce kopinaté, kožovité, dlouhé 5–10 cm a dosti odlišné od typických oválných kamélií – občas se na nich objevují drobné žluté skvrnky pocházející ze stejné neškodné variegace, která zdobí květy.
Zajímavosti
V Japonsku se 'Hakuhan Kujaku' tradičně pěstuje jako solitér v nádobě nebo se trénuje na podpůrnou konstrukci, aby vynikla její grácie. Mimo asijské zahrady se s ní setkáte zřídka i ve sběratelských kolekcích Evropy – jde o klenot, ne o běžnou kamélii.
Bíle skvrnité květy 'Hakuhan Kujaku' nejsou výsledkem klasické genetické mutace, ale stabilní viroidní variegace – jevu, který se u japonských kamélií pěstuje a oceňuje už staletí. Virus se přenáší pouze vegetativním množením (řízky, roubováním) a pro rostlinu samotnou je zcela neškodný; projevuje se výhradně bílým mramorováním na květech a občasnými žlutými skvrnami na listech. Právě tohle je důvod, proč se každá rostlina 'Hakuhan Kujaku' pěstuje výhradně z řízků mateřského exempláře – ze semene by skvrnitost nikdy nevzešla.
Bílé skvrny na květech jsou nepravidelné a každý květ je trochu jiný – některé jich mají víc, jiné téměř žádné. Právě tahle nestálost dělá z rozkvétající 'Hakuhan Kujaku' pokaždé trochu překvapení. Botanicky jde o „sport ze sportu" – mateřská 'Kujaku' totiž sama vznikla jako mutace ještě staršího kultivaru 'Mikawa-yuriba'. 'Hakuhan Kujaku' tak stojí na konci zajímavé linie tří generací japonských sběratelských kamélií.
Tip od nás
Nechte 'Hakuhan Kujaku' vyniknout v hlubší úzké nádobě a nechte větve volně přepadávat přes okraj – působí nejlépe, když ji nestříháte. Po odkvětu odstraňte zaschlé květy a lehce přihnojte hnojivem pro rododendrony. Hlavní podmínkou úspěchu jsou dvě věci: chladné, ale světlé zimování a dešťová voda. Splňte je a kamélie vám bude desítky let dělat radost.