Cedr himálajský lat. Cedrus deodara (syn. převislý cedr) Mohutný pravý cedr s převislým vrcholem a měkkým jehličím

Cedr himálajský (Cedrus deodara) patří mezi čtyři druhy pravých cedrů a svým vzhledem se od ostatních snadno odlišuje. Mladé stromy vytvářejí pravidelnou kuželovitou korunu s výrazně převislým terminálním výhonem, zatímco vodorovně postavené hlavní větve se na koncích elegantně sklánějí k zemi. S věkem se koruna rozšiřuje, ale strom si zpravidla dlouho zachovává vzdušnější a jemnější vzhled než cedr atlaský nebo cedr libanonský.

Jehlice jsou štíhlé, měkčí než u ostatních pravých cedrů a obvykle dosahují délky přibližně 2,5–5 cm. Na dlouhých mladých výhonech vyrůstají jednotlivě, na starších krátkých výhonech se sdružují do hustých růžic přibližně po 20–30 kusech. Jejich barva se může pohybovat od svěže zelené přes šedozelenou až po modrozelenou, přičemž její intenzitu ovlivňuje původ rostliny, stanoviště i roční období.

Jedním z nejlepších rozpoznávacích znaků je právě spojení dlouhých jehlic, převislého vrcholu a svěšených konců větví. Cedr atlaský mívá jehlice zpravidla kratší a tužší a jeho větve působí více vzpřímeně. Cedr himálajský je naproti tomu ze všech cedrů nejvýrazněji převislý a jeho silueta připomíná širokou zelenou fontánu.

Kůra mladých stromů je hladká a šedohnědá, postupně však tmavne, hrubne a rozděluje se do nepravidelných podélných rýh a šupinatých plátů. Spodní větve mohou na volném prostranství zůstávat zachované velmi dlouho a u starších stromů někdy dosahují téměř až k zemi. Strom tak může vytvořit širokou, několikapatrovou korunu, která poskytuje výrazný celoroční architektonický prvek.

Cedr himálajský je jednodomý druh, takže samčí a samičí šištice vznikají na jednom stromě. Samčí šištice jsou protáhlé a při dozrávání uvolňují velké množství pylu. Samičí šištice stojí vzpřímeně na větvích a postupně se mění v široce vejčité až soudkovité šišky dlouhé přibližně 7–10 cm. Podobně jako u ostatních cedrů neopadávají celé, ale po dozrání se rozpadají přímo na stromě a uvolňují okřídlená semena.

Přirozený areál druhu sahá od severovýchodního Afghánistánu přes severní Pákistán a západní Himálaj až po severozápadní Indii a západní Nepál. Roste v horských lesích mírného pásma, často na svazích a v údolích s výraznými zimními srážkami ve formě sněhu. V přirozených porostech se setkává například s borovicí himálajskou, smrkem himálajským, jedlemi, tisy, javory a duby.

Jméno „deodara“ vychází ze sanskrtského výrazu devadāru, překládaného jako „strom bohů“ nebo „dřevo bohů“. Staré porosty cedru mají v některých oblastech Himálaje významnou kulturní a duchovní hodnotu a jeho trvanlivé dřevo bylo po staletí ceněnou surovinou.

Ve své domovině může cedr himálajský vyrůst v monumentální strom vysoký 40–50 metrů, výjimečně i více, se silným kmenem a širokou korunou. V zahradách střední Evropy obvykle dosahuje přibližně 15–25 metrů výšky a 8–15 metrů šířky, přičemž jeho konečné rozměry výrazně ovlivňuje klima, půda a dostupný prostor. Mladé rostliny rostou středně rychle a při dobrých podmínkách přirůstají několik desítek centimetrů ročně.

Nejlépe se uplatní jako výrazný solitér ve větší zahradě, parku nebo arboretu. Potřebuje dostatek prostoru nejen do výšky, ale také pro rozložité spodní větve, které tvoří podstatnou část jeho přirozeného vzhledu. Při výsadbě příliš blízko cest, staveb nebo jiných stromů bývají spodní větve později odstraňovány a cedr tím ztrácí svou typickou, široce rozprostřenou siluetu.

Vyhovuje mu plné slunce, teplejší poloha a hlubší, propustná půda. Nejlépe roste v humózní hlinité zemině s rovnoměrnou vláhou, dokáže se však přizpůsobit písčitým, jílovitým i vápenitým půdám, pokud v nich dlouhodobě nestojí voda. Po dobrém zakořenění snáší přechodné sucho, výrazně citlivější je k těžké nepropustné půdě, zimnímu přemokření a následnému poškození kořenů.

Pravidelný řez zpravidla nepotřebuje. Odstraňují se pouze poškozené, suché nebo navzájem se křížící větve. Zkrácení hlavního terminálu není vhodné, protože právě převislý vrchol vytváří charakteristický habitus stromu. Při jeho poškození může některá z bočních větví postupně převzít vedoucí funkci, koruna však může zůstat nepravidelná.

Cedr himálajský je obecně citlivější k silným mrazům než třeba cedr libanonský. U dobře zakořeněných rostlin lze konzervativně počítat s mrazuvzdorností přibližně kolem −20 °C, avšak nekteré zdroje uvádějí podstatně víc. Z naší zkušenosti víme, že přežil velmi dobře -17 °C, následně ho však “lízl” jarní mrazík a jen velmi mírně poškodil jehlice. Hodně záleží na vyzrálosti dřeva, půdních podmínkách a ochraně před studeným zimním větrem. Mladé rostliny je proto vhodné vysazovat na chráněná místa a během prvních zim zamulčovat prostor kolem kořenů.

Tip od nás: Cedr himálajský nevysazujte v mrazových kotlinách ani na dlouhodobě podmáčené místo. Ideální je slunná poloha chráněná před studeným východním a severním větrem, kde mladé výhony stihnou do zimy dobře vyzrát. Při výsadbě zachovejte dostatek místa okolo stromu, aby bylo možné ponechat spodní větve přirozeně až k zemi.