Ostrolistec kopinatý lat. Cunninghamia lanceolata Působivý jehličnan s nádechem araukárie

Ostrolistec kopinatý (Cunninghamia lanceolata) patří mezi jehličnany, u kterých se člověk většinou zastaví a začne přemýšlet, na co se vlastně dívá. Dlouhými špičatými jehlicemi připomíná trochu araukárii, stavbou koruny zase kryptomerii, ale ve výsledku má svůj vlastní, snadno rozpoznatelný vzhled. Je stálezelený a zajímavý po celý rok, přitom na českých zahradách stále rozhodně nepatří mezi běžné stromy.

Jehlice jsou ploché, tužší, leskle zelené až lehce modrozelené a mohou dorůstat přibližně 5–7 cm. Na větvičkách jsou hustě uspořádané a vytvářejí široké, téměř péřovité větévky. Konce jehlic jsou výrazně špičaté. Během zimy může jejich zelená barva přechodně získat bronzový nádech jako například kryptomerie nebo mladé sekvojovce, s příchodem jara se ale opět vrací svěží zelené zbarvení.

Mladé rostliny rostou vzpřímeně a postupně vytvářejí kuželovitou až pyramidální korunu s pravidelnými patry větví. Konce větví mohou lehce převisat, takže strom nepůsobí strnule. S věkem začíná být zajímavá také kůra, která se odlupuje v podélných pruzích a odhaluje červenohnědé odstíny. Starší rostliny mohou vytvářet nové výhony od báze a někdy přecházet do vícekmenného růstu.

Ve své domovině dokáže cunninghamia vyrůst v mohutný lesní strom. V evropských zahradách bývá podstatně menší, přesto je potřeba počítat s tím, že nejde o zakrslý jehličnan. V dobrých podmínkách může časem dorůst přibližně 10–15 metrů a vytvořit několik metrů širokou korunu. Růst i konečná velikost budou u nás samozřejmě záviset na stanovišti a místních podmínkách.

U starších rostlin se objevují také kulovité až vejčité šišky velké přibližně 3–4 cm. Nejsou tím hlavním, kvůli čemu si cunninghamii pořídíte, ale mezi dlouhými jehlicemi vypadají pěkně a ke starším stromům jednoduše patří.

Využití: Cunninghamia je podle nás skvělá pro každého, koho baví jehličnany, ale nechce vysazovat pořád dokola stejné druhy. Její dlouhé lesklé jehlice a pravidelná stavba větví působí skoro subtropicky, přitom jde o strom, který lze při vhodném stanovišti normálně pěstovat ve volné půdě i u nás. Nejlépe vynikne jako solitér nebo součást volnější sbírkové či asijsky laděné výsadby, kde bude mít kolem sebe dostatek prostoru.

Cunninghamia je navíc odolnější, než by její vzhled mohl napovídat. Běžně se řadí přibližně do USDA zóny 7 a zkušenosti s pěstováním v Česku ukazují, že rozhodně není odkázaná pouze na nejteplejší oblasti. Nejlépe jí vyhovuje slunce až lehký polostín a živnější, mírně kyselá, vlhčí, ale dobře propustná půda. Nemá ráda dlouhodobé vysychání, proto hlavně mladé rostliny během horkého léta ocení pravidelnou zálivku.

U čerstvě vysazených semenáčů doporučujeme první roky především zamulčovat kořenový prostor a vybrat rozumné stanoviště. Další zimní ochranu bychom řešili podle konkrétní polohy a průběhu zimy, nikoli automaticky jako nutnost. Dobře zakořeněná rostlina je podstatně odolnější, než by člověk při pohledu na její dlouhé jehlice čekal.

Naše zkušenost: Cunninghamii zkoušíme přímo i u nás. Dva semenáče jsme vysadili do volné půdy v roce 2025 a první zimu zvládly bez problémů. Kořenový prostor jsme zamulčovali, žádná další ochrana nakonec nebyla potřeba – rostliny během zimy zapadly sněhem a na jaře pokračovaly v růstu. Původně jsme jejich výsadbu brali trochu jako vlastní test, následně jsme ale objevili cunninghamii rostoucí v Rejštejně na Šumavě v nadmořské výšce kolem 570 m. K její odolnosti jsme proto dnes podstatně klidnější a sami jsme zvědaví, jak se naše rostliny budou vyvíjet v dalších letech.